Nejsem sparťan, od svých 12 let fandím jedině FC Liverpool, a to kvůli skupině The Beatles. Mladický ideál sehrál svou roli. Jenže ten dres Sparty pro venkovní zápasy byl moc pěkný, tak jsem si ho jednou vzal s sebou na Kanáry, protože mi na relax připadal fakt dobrý.

V roce 1969, když jsem byl čerstvě vysokoškolským studentem, jsem začal chodit na Bohemku, protože hrála v Praze nejlepší fotbal, i když v té době byla ve II. lize. Tehdy jsem se seznámil s Antonínem Panenkou, což je pro mne dodnes idol fotbalové dokonalosti. Nemusel být nejrychlejší, nejtvrdší, nejbojovnější, ale byl nejchytřejší.  Vždycky si věděl rady. Měl nejlepší přehled ve hře a měl dokonalou kopací techniku oběma nohama a dirigoval tým s hlavou nahoře. Kontakt s Bohemkou a Panenkou byl pro mne osudový. V roce 1974 se stal jejím dobrovolným funkcionářem, v roce 1984 dokonce jejím sekretářem (to jsem nesměl dělat v novinách), napsal jsem historii Bohemians v knize "80 let zelenobílé kopané". Byl to bestseller.

V roce 2005 jsem se s Bohemkou ve zlém rozešel, protože jsem nesouhlasil s jejím nelegálním převzetím skupinou podnikatelů pod vedením právníka Jiřího Dienstbiera ml. Mohlo se to udělat mnohem elegantněji a zákonněji, a bylo by všechno v pořádku, ale to už je dneska jedno. Od té doby jsem řazen mezi největší nepřátele Bohemky. Přesto jí stále v Česku patří moje srdce, i když vášeň pro FC Liverpool je pořád prioritní. V Anglii lze dělat fotbal stále fair i při různých změnách vlastníků. V Čechách to nebylo vždy pravidlem a dneska už je mi to fuk.

Knížka 80 let Zelenobílé kopané 1905 - 1985

Byl jsem na tu knížku pyšný, vyšla v nákladu 12 000 výtisků, jen se po ní v knihkupectvích zaprášilo, dělalo se několik dotisků. Neopisoval jsem staré tradiční klubové "almanachy", ale se zavilou tvrdošíjností jsem dějiny Bohemky nastudoval v roce 1984 ze zaprášeného archivu v muzeu v "Tyršáku", dokonce ze starých ručně psaných sešitků v klubu, o nichž nikdo téměř nevěděl. Takže jsem zjistil, že klub byl založený už v roce 1904 a jeho stopy vedou zcele reálně až do roku 1895, což jsem doložil citovanými prameny, které jsem viděl na vlastní oči. Klub SK Kotva Vršovice, přímý předchůdce AFK Vršovice a Bohemians Praha byl založen v roce 1895, alespoň jak to stojí ve "Footballovém almanachu" Českého svazu footballového z roku 1907.

Škoda, že tehdy neexistovaly digitální foťáky. Jenže současní letopisci to dodnes nevzali v úvahu, inu, tak budiž... Chtějí mít klub mladší než je, co s tím nadělám... Bohemka mohla být mezi pěticí nejstarších českých fotbalových klubů podle data založení: 1892 - Slavia, 1893 - FK Loučeň 1893, AC Sparta Praha, ČSK Uherský Brod (přičemž si Sparta nedávno své starší datum založení vylhala), 1896 - SK Meteor Praha VIII atd. Nicméně na tu knížku jsem dodnes hrdý, byla má první "na světě", protože tu skutečně první v roce 1975 soudruzi stáhli po týdnu prodeje, neboť ji označili negativistickou a celý náklad poslali do stoupy.

Pavel Skramlík

Novinářský fotbalový matador

O Pavlovi a tzv. Fotbalové policii

Jmenuji se Pavel Skramlík a tento web s titulem FOTBALOVÁ POLICIE není žádným sebestředným výstřelkem, že se na stará kolena stanu samozvaným komentátorem fotbalu. Od srpna 1969, kdy jsem napsal svůj první článek o fotbale do tehdejšího deníku Práce (jako student na povinné praxi), do podzimu roku 2016, kdy jsem skončil ve funkci šéfeditora magazínu Hattrick a odebral jsem se do novinářského důchodu, jsem psal o fotbale 47 let.

A to je má nejlepší kvalifikace. Samolibě to nazývám autoritou.

Nepsal jsem o fotbale a sportu vůbec jen zprávy, referáty, ale především jsem se věnoval reportérské činnosti, psal rozhovory, komentáře, analýzy, vyhledával jsem v zákulisí často velmi obtížné a nebezpečné kauzy a vlastní "sólíčka". Mou silnou stránkou byly především znalost kuloárů, kontakty, dobrá orientace přímo uvnitř fotbalu. V letech 1984-1989 jsem byl sekretářem FC Bohemians Praha na plný úvazek (v době, kdy jsem nesměl být zaměstnán v médiích). Znám fotbal zvenčí i zevnitř. Získal jsem i trenérskou kvalifikaci, trénoval jsem žákovské kategorie i pár týmů dospělých na "pralesní" úrovni. Fotbal jsem soutěžně hrál do 23 let, kdy jsem utrpěl vážné zranění kolena a s aktivní činností byl konec.

Zejména ti o něco starší si možná vzpomenou, že jsem nadělal hodně rozruchu v denících Zemědělské noviny, Lidové noviny, Blesk, Super, Večerní Praha, Aha!, v časopisech SportStyle, Stadion, Totalsport, Hattrick, i na TV Nova jako šéf sportovního oddělení agentury Mediafax, již si Nova koupila. Pouštěl jsem se do korupce, prodaných zápasů, manipulací, do rozhodčích, do agentů, do funkcionářů, do zákulisních lumpáren, do sázek, dopingu, často jsem si bral na mušku fotbalový svaz (ať už se jmenoval FS ÚV ČSTV, ČMFS nebo FAČR). Ale víc než jako kritik fotbalu jsem se cítil především jako jeho horoucí fanoušek, neustále do něj zamilovaný. Je to láska na celý život.

Mou další kvalifikací je velká zcestovalost světa především díky fotbalu, ať už to bylo s národním týmem, českými kluby po evropských pohárech, finálových duelech Ligy mistrů, PVP, Poháru UEFA, po evropských a světových šampionátech (posledním bylo EURO 2012), nebo po olympijských hrách (poslední byly ZOH 2010 ve Vancouveru, neboť jsem hodně psal i o zimních sportech).

Rád se chlubím tím, že poprvé jsem se zúčastnil jako novinář evropského fotbalového šampionátu v roce 1976 v bývalé Jugoslávii, kde zvítězil tým tehdejšího Československa, vedený legendárním trenérem Václavem Ježkem. O zlatu rozhodl svou bájnou penaltou Antonín Panenka, můj o něco starší vrstevník a kamarád. Bylo mi tehdy 25 let. Pět minut poté jsme si padli kolem krku. Už jsou jen dva žijící novináři, kteří tam tehdy byli, kromě mne ještě Ivo Urban, bývalý čs. reprezentant, jehož považuji za svého vzácného přítele. Jsem jediným stále aktivním publicistou z tohoto období. Cítím prostě hrdost na to, že jsem vždy patřil k fotbalu.

Od té doby jsem absolvoval mnoho takových šampionátů, včetně EURO´96 v Anglii, kde byli Češi stříbrní.

Mám z těchto časů mnoho přátel a kontaktů (avšak i nepřátel), neboť dříve vládly ve fotbale jiné poměry. Hráči a trenéři, zhusta i funkcionáři byli s novináři většinou přátelé, často osobní. Dnes panuje trend, že trenéry a hráče je potřeba od novinářů co nejdůsledněji oddělit, a funkcionáři jsou skrytými či otevřenými nepřáteli médií. I když se to hráčům a trenérům často nelíbí.

Doby, kdy trenér Ježek pozval v roce 1976 v Bělehradě po finále novináře do autobusu (takže na funkcionáře ČSTV v čele s Himlem nezbyla místa a Ježek je zdvořile vyhodil), aby s nimi jeli do hotelu Jugoslavija v Zemunu - seděl jsem tehdy vedle Ladislava Jurkemika - a zúčastnili se ceremoniálu předávání medailí (a posadili se potom s hráči k baru), nebo šéf ČMFS Chvalovský v roce 1996 pozval novináře po finále do kabiny a do speciálu letícího z Londýna do Prahy (a do autobusu mířícího na Staroměstské náměstí), jsou dávno pryč. Mohli jsme tehdy o fotbale lépe, zasvěceněji a pozitivněji psát.

Až na několik málo výjimek jsou dnes média ovládána oligarchickými strukturami, které často přikazují vybraným novinářům, jak se má o fotbale a vůbec o sportu psát. To je naše přítomnost. Nezávislost úsudku, zejména o fotbale, se prakticky vytrácí. Existuje pár výjimek, ale ty budou stejně dříve či později udušeny mocenským a ekonomickým tlakem. Probíhá inovace komunistické cenzury. Kde dříve vládlo tiskové oddělení ÚV KSČ, tam dnes stále více sílí tlak oligarchů a inzerce, kterou ovládá několik mediálních agentur, jež diktují médiím ráz publicistiky nejen v politice, ale i ve sportu. Naší přítomností není svoboda a demokracie, ale narůstající a protiústavní útlak na svobodu projevu.

S myšlenkou založit si komentářový web www.fotbal-skramlik.cz jsem si pohrával pár měsíců. Váhal jsem. Jsem přece jen dědek. Ale nakonec mne přesvědčila skupinka starých přátel. "Jdi do toho zase jako dřív, máš jméno, na fotbalový důchod jsi ještě mladý, ledaže by se z tebe stal na stará kolena posera..." - abych shrnul obsah těch debat, po nichž jsem si nakonec zaregistroval doménu a pustil se do práce. Vyhecovali mě.

Český fotbal je nyní totiž v tak tristním stavu, díky vývojové zaostalosti, Berbrovské infekci a výsledkové nouzi, že potřebuje razantní úsudek někoho zcela nezávislého, který bude mít nějaké oligarchy a inzerci "na háku". Možná to někoho probere. Budu pichlavý jako obvykle.

Byl jsem v médiích (a částečně i v životě) vždycky průserář, např. jsem strávil u soudů víc času (jako žalovaný za urážky na cti, pomluvy atd.), než si vůbec dokážete představit. Všechny procesy jsem vyhrál či neprohrál.

Nikdy v životě jsem si nedělal  starosti s tím, když se mnou někdo nesouhlasil, dokonce i když dotyčný tvrdil, že nemám pravdu. V osmi z deseti případů jsem pravdu měl, i když to vyšlo najevo později než hned. Takový už musím zůstat, protože kdybych se změnil, tak by tomu nikdo neuvěřil.

Nyní jsem se rozhodl, že si nálepku průseráře klidně ponechám. Důchod mi nikdo nevezme. Budu nazývat věci zcela nezávisle pravými jmény jako dříve, s využitím všech informačních zdrojů, které mi zbyly (či naopak nabyly). Využiji svou skromnou autoritu a kvalifikaci ve fotbale, jemuž nyní chybí koncepce, vize, korektnost, úspěch, radost pro fanoušky. Jsou nahrazovány krátkodobě účinným mocenským pletichařením, kořistnictvím, eskamotážemi ve prospěch vlastního vlivu a finančního zisku. Jejich protagonisté se brání lžemi a personálními čistkami, funkcionářskou demagogií, svíráním všech struktur, které by chtěly něco jiného. Zejména v médiích a na valných hromadách, ovládané bývalými rozhodčí, kteří mají zkorumpovanost v krvi. Současná garnitura vedení FAČR postupuje ve stylu starého arabského přísloví "psi štěkají a karavana táhne dál."

Inu, uvidíme, kam to povede.

Mám dost energie na vizi, že se za štěkajícími psy objeví kohorta beduínů, která rozebere karavanu na prvočísla. Zatím má vládnoucí garnitura českého fotbalu bratrská mafiánská pravidla a domnívá se, že je tím pádem neprůstřelná. Je však rozebratelná podle beduínských pravidel, nad nimiž je vždy kodex cti. A to základní pravidlo říká:

"Já proti mému bratrovi, já a moji bratři proti našim bratrancům, já, moji bratři a naši bratranci proti celému světu."

Na to pozor, hlavně na Strahově, kde je sídlo FAČR. Tam je počátek všeho zla. Z tohoto pražského kopce se spouštějí chapadla mafiánské chobotnice až do okresů a na vesnická hřiště.

Pavel Skramlík